Jan Karafiát

1846–1929

Jan Karafiát se narodil v neděli 4. května 1846 v Jimramově na Českomoravské vysočině v údolí řeky Svratky do rodiny se silně zakořeněnou evangelickou tradicí. Jeho rodiči byli František Karafiát a Josefa Karafiátová, která vstupovala do manželství jako Josefa Mašíková, vdova se čtyřmi dětmi. Společně měli Karafiátovi šest dětí, tedy celkem deset. Jan Karafiát byl prvním mužským potomkem Františka Karafiáta a celkově devátým dítětem v rodině. Ta se věnovala zemědělství, pěstování a zpracování lnu.

Základní vzdělání získal Jan doma a v evangelické škole v Jimramově. V roce 1857, v jedenácti letech odešel studovat do Litomyšle německé piaristické gymnázium. Karafiátova sestra Marie se v tu dobu stala diakonkou v německém Kaiserwerthu a povedlo se jí pro svého bratra získat pozvání ke studiu na gymnáziu v Güterslohu, kam ve svých šestnácti letech Karafiát odešel. Studenti zde byli připravováni pro studium bohosloví i pro misii. Důraz byl také kladen na jazykovou přípravu, na latinu, řečtinu, hebrejštinu. Náboženství vyučoval pastor Braun, který měl na Karafiáta velký vliv, obecně především na duševní rozkvět studentů. Karafiáta nadchlo studium francouzštiny. V domě, kde pobýval, se setkával se syny šlechtických evangelických rodin z celého Německa a našel zde mnoho vlivných přátel. Dne 21. února 1866 Jan Karafiát maturoval a jako cizinec byl poctěn pronesením abiturientského proslovu v latině.

Roku 1866 odešel studovat na tři semestry bohosloví do Berlína. Po otcově smrti pokračoval ve studiu v Bonnu a studia zakončil ve Vídni. V roce 1869 složil bohosloveckou zkoušku na výbornou, ale nastalo složité období, kdy Karafiát řešil, co bude dělat dál. Na práci samostatného církevního pracovníka se totiž ještě necítil dostatečně duchovně připraven. Přijal tedy nabídku od profesora Böhla, se kterým se seznámil během svých studií ve Vídni, a nastoupil jako vychovatel do rodiny vdovce Gustava Langena v Kolíně nad Rýnem, kde měl na starosti pět dětí. Potkal také svou první a asi jedinou pravou lásku, neteř Gustava Langena Hermínu Schleichnerovou. Nikdy se ale neodvážil jí své city vyznat, neboť se obával, že pan Langen by se sňatkem nesouhlasil. Poté, co se továrník opět oženil, vrátil se Karafiát do Čech.

V roce 1870 přijal místo u faráře Šuberta v Krabčicích. Jeho sídlem se stala Roudnice, kde působil od 1. července 1870 jako kazatel, varhaník, ale i kostelník. V místní škole vyučoval náboženství. Práci vykonával s velkým nadšením, ale šťastný nebyl. Materiálně nebyl dostatečně zaopatřený a s Šubertem se rozcházel v názorech o obsahu práce faráře. Dne 30. října 1870 tedy odešel do Edinburghu, odkud dostal nabídku k pobytu na základě zprávy, kterou během svého působení v Roudnici napsal. Ve Skotsku se seznámil se šlechtičnou Johannou Denniston Buchanan of Auchentorlie, která na něj ve svých 51 letech udělala takový dojem, že ve svých Pamětech píše, že se neprovdala, neboť měla být do své smrti jeho andělem. Označoval ji jako mateřskou přítelkyni. Právě ona Karafiáta podporovala v jeho plánech sepsat Broučky, byla mu po celý život rádkyni a mecenáškou.

Po návratu ze Skotska přišel Karafiát ve školním roce 1872/73 do Čáslavi, kde učil náboženství, pedagogiku, didaktiku a češtinu, ale zároveň zde později působil jako duchovní správce evangelického semináře. Bydlel na Kostelním náměstí v domě č. p. 193, zvaném kasparidesovský. Dobu pobytu v Čáslavi ale Karafiát nepovažoval za nejšťastnější. S ředitelem evangelického učitelského semináře se myšlenkově rozcházel v zásadních otázkách duchovního vedení a ve stejné době mu také zemřel přítel Pavel Nešpor, mladý student bohosloví, který se v Čáslavi u svého otce připravoval na kandidátní zkoušku. Byla to ale právě Čáslav, kde kromě povídky Kamarádi vznikla hlavní část jeho nejkrásnější knihy Broučci. Dokončil ji 17. září 1874 v Jimramově.

V listopadu 1874 odešel do Hrubé Lhoty na Valašsku, kde působil jako farář. V této skromné vesnici začal budovat svou čistou církev založenou na Božím slovu, kterému se podřizoval a vyžadoval to i od členů sboru. Pečlivě se připravoval na nedělní bohoslužby, mládež z vesnice poctivě vzdělával. Věřící si ho vážili. Velkou podporou mu v této době byla Johannou Buchanan, která ho v Hrubé Lhotě v roce 1876 navštívila. Financovala také jeho návštěvy ve Skotsku, které pro něj byly velmi inspirativní. Výsledky jeho snažení se brzy dostavily. Ve vesnici se prohloubila mravní odpovědnost věřících a úcta k Božímu slovu. Přesto to byla právě církev, se kterou se Karafiát dostal do sporu. Po zvolení superintendenta Totuška narazil Karafiát z jeho strany na řadu překážek, které mu práci znesnadňovaly a v červnu 1895 se po poradě s Johannou Buchanan rozhodl svou funkci složit.

Odešel do Prahy, kde byl považován za duchovní autoritu a v církvi byly jeho názory přijímány se sympatiemi. Bydlel na Královských Vinohradech a v jeho bytě v ulici Na Smetance 6 se setkávali studenti a lidé, pro které byl Karafiát pastýřem. Vyučoval je náboženství a konal domácí pobožnosti.

V roce 1911 se odstěhoval do Bubenče, aby se na přání své přítelkyně a mecenášky mohl věnovat revizi Bible kralické, neboť právě v této práci viděla Johanna Buchanan Karafiátovu stěžejní literární práci. Ve svém bytě v Ovenecké ulici se již stýkal pouze se starými známými a pilně se věnoval korekturám Bible kralické.

V roce 1918 udělila vídeňská fakulta Karafiátovi čestný doktorát z bohosloví. On jej však odmítl.

Na přelomu let 1928 a 1929 onemocněl, 30. ledna 1929 částečně ochrnul a následujícího dne zemřel. Jan Karafiát byl pohřben na vinohradském hřbitově. Účast na pohřbu byla tak hojná, že rakev musela být vynesena z kaple a obřad se konal pod širým nebem.

DÍLO:

Pro děti: Broučci: pro malé i veliké děti, 1876; Broučkova pozůstalost, 1900; Karafiátova čítanka, 1924

Pro mládež: Kamarádi, 1873

Biblistika: Rozbor kralického Nového zákona co do řeči a překladu, 1878; kritické vydání Bible kralické z roku 1613, 1887

Katechetika: Reformovaný katechismus, 1876

Historie: Mistr Jan Hus, 1872; Paměti spisovatele Broučků, 1860–1927

Hudba a poezie: Reformovaný zpěvník, 1876; Písničky svobodného, 1900

Publicistika: Reformované listy, 1896–1905

Zdroj: Městké muzeum a knihovna Čáslav, archiv Městského muzea Čáslav